JÁ TADY TU APOCAYLPTICU PROSTĚ NECHCU!!!

Po koncertě jsem chvilku nabývala ztracenou rovnováhu a pak vylezla z upocené haly. Venku byly obě předkapely (mezi nimi i Úchylný blonďák… >.<), což mě ale nijak nevytrhlo, protože jsme se všichni natáhli na schody a chvíli relaxovali. Pak jsme s mamkou vyrazily ven. Jako všimla jsem si, že do Caféčka došel Lauri chlastat, při čemž jsem ho nechtěla rušit.
U busu byl chvíli klid, chvíli se čekalo, načež ejhle, co nevyšlo z haly! Na hlavě to mělo kapuci, na nose brejle, za sebou to vezlo kufříček… kde se vzal, tu se zjevil Matias. Lehce nevybíravě jsem ho přepadla a se strašnými ostychy jsem mu dala svůj obrázek, co jsem mu nakreslila v září. Koukal se na mě trochu překvapeně a pak začal nadšeně děkovat, asi holt nečekal, že má takovou fanynku… (a navíc jsem mu nakreslila hubenější nožičky.. :D)
Pak se s námi ochotně vyfotil, podepsal všechno, co mu fanoušci nastrčili, a odešel směrem k busu. Tam nechal ostatní, aby mu odnesli kufřík a sám si tam stoupl a zapálil si (achjo, všichni kouří…).
On tam byl takovej samotinkej… já ho tam nemohla nechat… Lidi, to bylo silnější, než já! A on mě ani nezabil, prostě jsme se začali normálně bavit a z něj vylezlo, proč je tak zelenej. Prý je mu špatně už druhej den (což Koti říkal na pódiu) a mě došlo, že on vlastně celej den ležel sám v tourbusu, zatímco ostatní byli v MoR Caféčku. Proto potom lezl do sálu těmi špatnými dveřmi. Chudinečka, já bych se o něj postarala, se na něj vysrali, Stratovolové jedni! Že prej sežral nějakou divnou čínu nebo kung pao nebo cosi a že jemu jedinýmu ze skupiny z toho bylo špatně a že nechápe proč. No… já myslím, že to  třeba proto, že toho sežral tak pětkrát víc, ale nahlas jsem to nechtěla říkat. Akorát jsem se zmínila o tom, že jsem taky měla čínu a že mi bylo taky blbě a on byl celej rád, že v tom není sám.
Mluvili jsme docela dlouho (hned jsem se ho optala na tůr yn progrez :)) , ale pak jsem naznačila, že je celej zelenej a že si má jít radši lehnout… protože on měl k tomu ještě horečky a byla mu zima a prostě chlapská smrtelná nemoc na sedm. Rozloučili jsme se (hrozně dlouho mě objímal, ňach) a on zmizel v busu.

Ani jsem nemusela dlouho čekat a z dálky jsem zahlédla další postavu s kufříčkem, která šla sama k busu. Byl to Lauri a já za ním šla, svůj obrázek pro něho jsem žmoulala za zády. Zastavil se a já mu ho tedy s nějakými ostychy dala. A on se začal úplně rozplývat, byl naprosto nadšený a pořád mi děkoval a říkal, jak je to úžasný. Pak se sehnul… chytil mě za ramena… sehnul se ještě víc… a políbil mě na obě tváře. Pak se skláněl ještě k puse, ale to bych nebyla já, abych něco neposrala. Ano, prostě jsem zrudla a uhnula. Achjo.
Pak to ale zachránila maminka, která zachránila trapnou situaci a vmísila se do toho. Jenže. Když jsem ty dva fotila (já už druhou fotku nechtěla, on měl na sobě to hrozný rohožkový sáčko), za zády nám do busu prošli Jens a Koti. Jörgi byl v těsném závěsu, ale ještě si stoupl před bus a zapálil si (to nás zachránilo… hurá, kouří!). Všichni už to honili, že během minuty se odjíždí a tak a že už nic nebude.
A tehdy nastoupila na scénu maminka, která chvíli kecala s Jörgim německy a pak ho přemluvila, aby zavolal Jense, protože tu má svůj street team. Jörgi byl hrozně hodnej a vyhověl nám, došel pro Jense.
Ten seběhl dolů jako raketa a naprosto natřepanej a natěšenej začal juchat: „Můj street team! Já tu mám svůj street team!!“ pak se ale zarazil, zatvářil se děsně nad věcí a optal se „BUT!!! What do you need?!“ A tím si naprosto všechny získal. Pak nás ale ještě zarazil a celej nadšenej si odhopkal pro foťák, že si nás musí vyfotit. Takže pak se vrátil, fotil si nás, fotil se s námi a povídal si s náma. Usuzujeme, že Jens je naprostý sluníčko.

A tak se Jens stal středem pozornosti. Což se ovšem nelíbilo jinému středu pozornosti. Koti to totiž celou dobu děsně honil, ať se konečně jede a tak, ale po tom, co jsme tam začali dělat chujoviny s Jensíkem, se jenom zastavil na schodech busu a nevěřícně nás pozoroval. Asi nemohl uvěřit tomu, že o něj se tam nikdo nestará. On tam prostě stojí a nikdo si ho nevšímá! Jakto?! A on už je tam pět minut a ono furt nic!!! Přestal popohánět všechny k odjezdu, jen se tam zastavil a koukal. Bylo na něm vidět, že to Jensovi velice závidí, takovej roztomilej street team a taky to, že se to točí kolem něj.
Po nějaké době, co tam tak stál a mě to bylo už blbý, jsem se na něj otočila a řekla „Hello, Timo.“ A on hnedka „Hmmm… well, hello!“ A začal tam dělat ty svoje xichty. O to víc musel být naštvanější, když jsem se pak zase otočila na Jensíka a dál se bavila s ním, protože o Kotiho se nikdo nestará. :D
Po chvíli mi zaťukal na rameno a poprosil mě, jestli bych mu nemohla přeložit nějakou českou krabičku od prášků na spaní. (On už vážně nevěděl, co dělat!) Kotipeltovsky jsem se chytla za bradičku a hluboce se zamyslela nad tím, jak mám asi přeložit „kozlík lékařský“. Jukka mi poradil, že chcou dávkování a tak jsem Kotimu řekla, že si má dát jednu nebo dvě před spaním. V tu ranu začal Jens: „No takže si má dát JEDNU nebo DVĚ?“ „No ono záleží, jak na tom je….“ A už jsme zase začali kecat spolu a Koti zase nic. To už mu asi nedalo. Vzal mi krabičku s prášky z ruky, laškovně si mě prohlídl, podíval se na krabičku, zase si mě prohlídl, naklonil hlavičku mírně na stranu, přimhouřil jedno očko, a pak tónem hlasu, který servává z fanynek šaty prohlásil „Hmmm… já to sním všechno…“. A pak se zatvářil jako největší lamač dívčích srdcí, a velice rajcovně se do té krabičky zakousl.
Ano. Povedlo se mu to. Získal si na pár vteřin pozornost. To, že jsme se mohly na místě počůrat smíchy, to je věc vedlejší…
Pak už jsme to raději zabalili. Oni museli opravdu jet. Rozloučily jsem se s Jensíkem (který nám kázal, že máme bát hodné a že nemáme dělat nic, co by neudělal on) a vlastně i se zbytkem, mávali jsme jim, když odjížděli a zbytek noci jsme přečkaly v nonstopu.