Before the show

Takže to, jak jsme jely a jak jsme dojely, to jste už četli, takže popojedem.

Chvíli jsme seděli u dveří do sálu a vedle nás byly takový… kůl schody, furt po nich někdo lezl a tak jsme se nemohli divit, že jsme na nich potkali Eliase a Tonyho.
I tu přišel šutr úrazu, páč Tony sice „ochotně“ prohlásil, že se se mnou vyfotí, ale bylo vidět, že ten úsměv je pěkně nepravej. Já (jakožto klasická koncertní vtěrka) jsem se ho chytla a na něm bylo děsně vidět, jak mu to vadí a jak je mu to nepříjemný, takže focení s Tonym bylo dost nic moc. Blackwish mě uklidnila, že takový je celý den.
Lehce to spravil Elias, který se usmál, ochotně se vyfotil a ještě se rozloučil.
Pak jsme ještě viděly Tommyho, ale na toho jsem už skákat nechtěla, protože jsem si chtěla počkat až po show.

After the show
Rozhodla jsem se, že první, co udělám (tedy až se oblíknu a napiju a posedím) bude to, že zbiju kytaristu Delain a vymlátím z něj to trsátko! A ejhle, on byl kousek od stolečku, na kterém jsme seděli. Rázovala jsem si to za ním a posléze jsem zjistila, že tam s ním stojí celí Delain. Po chvíli štelování sebe navzájem jsme se postavili do přijatelné pozice a vyblejskli se. Pak jsme tam zůstali s kytaristou (který si ode mě vysloužil přezdívku Bludný Holanďan) sami. Tedy ne. Ještě tam byl basák. Chvíli jsme řešili téma trsátko a on, že by mi ho dal, ale že ho nemá u sebe. Optala jsem se ho, jestli je vážně takový problém skočit do něj do túrbusu a basák se tomu začal děsně smát. :D Holanďan toho využil a kopl ho směrem k tourbusu, že pro něj má prej skočit.
Kecali jsme o tuně kravin a dozvěděla jsem se, že je to šílený zeměpisec, dokonce věděl, kde je Brno! ^^ Že prej ho zemák baví, tak jsem mu popsala hodiny s Kubáčem a on se přestal divit, proč mám ze zemáku špatný známky. Probrali jsme švédy, němce, nizozemce, jazyky, koncerty, hudbu, rodiny, otázku života, vesmíru a vůbec a pak se basák konečně vrátil. Měl i svoje trsátko takže schööön! :D
Pak jsem se asi po hodině s oběma rozloučila a vzdálila jsem se za naší skvadrou, ze které zbyl už jen Tom, Blackwish, mamka a já.
Odebrali jsme se za MoR Café ke schodům, kde čirou náhodou kouřili členové Sonaty. Nerušili jsme je, jen jsme udělali úžasný paparazzi fotky. :D
Po chvíli se za náma ještě přišel podívat basák Delain. On vlastně přišel za maminkou, chtěl si zapálit a tak se zakecal. První, na co se nás zeptal, jaké známe nizozemské kapely a že Nizozemci sou největší hustoborci na metal s ženskýma… (proč asi nemám ráda Nizozemskej metal?) Pak se optal, co máme my za slavný kapely. Marný, neznal ani Arakain, ani Brichtu, ani Dogu, Vitacit, Kreyson nebo Citron. Dokonce ani ty blbý Kabáty ne.
Pak jsme zdrhli ke schodům, scházel po nich totiž Marko, a děsně nadšeně nás vítal. Ochotně se s námi fotil a chudák si s námi i chtěl povídat, ale my mu moc nerozuměli (ten přízvuk, ten přízvuk -.-) a pak jsme mu zmizeli z dohledu dost neslušným způsobem. Z doslechu jsem se dozvěděla, že se potom děsivě nasral a pádil do busu hrozně vzteklej. Až pak se s námi dal zase do klidu, to jsou ty Brněnské blahodárné účinky… :)

U haly se objevil i zbytek skupiny a my stihly odchytit Tommyho. Když jsem se ho optala, jestli se vyfotí s mojí maminkou, jen se nadšeně optal „Mum?“ a hned se fotil. To byl hrozně příjemnej pán, toto, jenomže rychle zmizel, ona zjevně celá Sonata není zvyklá kecat s fanoušky.
Mezitím zmizel Tony s Henrikem a já začala bejt nervní, že nebudu mít s Pizizubkou fotku.
S Eliasem se nestalo nic zvláštního, jen to, že když se s námi dofotil, nabídl nám, že skočí pro Tonyho a Henrika (čímž se nás velice nenápadně zbavil).
Chlapci na zavolání vylezli a já jim podstrčila vlajku k podepsání, což jsem udělala u všech (a naznačila jsem, že je to moje „Flag in the ground“, čemuž se uculoval hlavně Marko). Tony říkal, že je to pro něj zločin, čmárat na vlajky, tak oukej, nevadí. Tak že se vyfotíme. Já už jsem na to štvala, nechytala jsem se ho, když z toho byl předtím tak podrážděný. Jenže on si mě pamatoval a už se to asi naučil a hned mě chytil.. :D vychovávám Kakkáče k lepším výkonům, hale. :P

A jako poslední přišel na řadu Henrik, který byl hrozně, ale HROZNĚ ožralý. Dopotácel se tam, na vlajku mi načmáral (za spolupráce) děsně úchylnej xicht a pak začal vést kecy o tom, že „on je Fin, on může být opilý kdykoliv a může pít cokoliv…“ Byl šíleně vtipnej :D Takhle -  vypadal hrozně vtipně.

Pak odešli. A my též.